Přestože si ji dnes mnoho lidí spojuje spíše s méně ambiciózními kabaretními vystoupeními, pantomima má dlouhou a ušlechtilou tradici sahající až do starověkého Řecka! Podle definice uvedené ve slovníku PWN je to „druh divadelního představení, v němž dominuje výraz těla mima“ a také — vedle psychodramatu a dramatu — prvek dramaterapie, tedy konceptu, který předpokládá výchovu a obohacování osobnosti prostřednictvím divadla.
Od starověkého Řecka a Říma až ke commedia dell’arte
Pantomima nevznikla jako samostatné umění — vyvinula se z prvků tance a činoherního divadla. Výrazný rozkvět zažila ve starověkém Římě, který převzal velkou část řecké kultury, včetně postavy mima, jenž v krátkých scénkách spojoval akrobacii, tanec a zpěv. Zajímavé je, že na rozdíl od dramatického divadla mohly v pantomimě vystupovat také ženy. Po pádu Římské říše a během středověku toto umění téměř zaniklo, protože nebylo katolickou církví vítáno — přesto se v kronikách objevují zmínky o potulných umělcích, ioculatores. Ti se věnovali dovednostním vystoupením, satirickým scénkám a akrobacii a tento typ komiky se postupně stal základem pro různé formy lidového činoherního divadla. Nejslavnější z nich, která přetrvala dodnes, je commedia dell’arte, jež se objevila v Itálii na konci 15. století.
Novověká pantomima
A právě commedia dell’arte se stala základem renesance a rozvoje pantomimy, k nimž došlo ve Francii od poloviny 18. století. V těchto představeních dominovaly geste a mimika nad mluveným slovem, což umožňovalo vystupování i v zahraničí — forma byla totiž srozumitelná divákům v jiných zemích. Zpočátku to mělo poměrně praktický důvod: francouzské zákony zakazovaly divadlům bez licence uvádět představení obsahující mluvené slovo, a takových neoficiálních, často pouličních scén bylo tehdy mnoho a těšily se velké oblibě. Postupně se však něco, co mělo být pouhým obejitím nesmyslného zákona, stalo katalyzátorem rozvoje pantomimy jako umění, které známe dnes.
Současná pantomima — divadlo a skvělá zábava
Také ve Francii, v polovině 19. století, vznikla postava, kterou si dnes s pantomimou spojujeme asi nejvíce: v Théâtre des Funambules v Paříži okouzloval slavný mim J.G. Deburau, němý představitel Pierrota, publikum akrobatickou pantomimou obohacenou tancem. Dnes se pantomima dělí na dva typy:
- solové vystoupení mima, během něhož pomocí pohybů těla a mimiky představuje myšlenky, jevy, postavy a svět kolem sebe;
- dramaturgicky propracovanou inscenaci, v níž vystupuje soubor mimů s hudebním, výtvarným a kostýmním doprovodem.
Pantomima, i když se často spojuje především s komedií, se zabývá i náročnými a vážnějšími tématy. Tím, že odstraňuje verbální sdělení, vyžaduje od diváka mnohem větší zapojení, podněcuje představivost a vede k zamyšlení. Je proto vhodná jak pro děti, tak pro jejich rodiče a opatrovníky. Prvky pantomimy se dodnes objevují v divadle, filmu, cirkusovém umění i v hudbě.
